Na Kubu jsem se vydal vlastně úplně omylem. Z důvodů nedůležitých jsem před přibližně rokem musel vybrat zájezd z nabídky jedné nejmenované cestovní kanceláře. První problém byl, že se mi žádný ze zájezdů nelíbil, už jen proto, že cokoli, čemu se říká zájezd, je nuda. Druhý a zásadní problém byl, že agentura, která tuto věc organizovala, byla plná naprostých hovad, v jejichž čele byl majitel agentury.
Nakonec se ukázalo být výhodou mít inteligenci alespoň nepatrně vyšší nad číslo 50 a majitel agentury zařval do telefonu „Dobře, ale nebudete to mít jednoduchý!,“ a mrštil s ním pravděpodobně po asistence. Škoda, že nemáme videotelefony. Během dne mi přišel email, jehož závěrečnou část přepisuji doslova, včetně velikosti písmen a množství vykřičníků: „DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Zájezd není možné zrušit, neuskutečnit a ani na nikoho jiného přepsat! V případě neuskutečnění zájezdu z jakéhokoliv důvodu, budeme požadovat uhrazení všech poplatků tímto vzniklých, popřípadě náhradu škod tímto způsobených!!!“ Jinými slovy, když pojedete, vzniknou nějaké náklady, které agentura zaplatí, když nepojedete, tak vzniknou jakési jiné a vyšší náklady, které by nevznikly, pokud byste jeli. Zajímavé a nad rámec možností mého mozku.
Přeskočím na chvilku na způsob cesty, protože vás chci varovat. Letěli jsme charterem. Relativně malé letadlo, které není stavěné na mezikontinentální lety. V praxi to znamená, že zaprvé nedoletí na cílové místo bez mezizastávky, protože musí dotankovat. Druhá vlastnost takového letadla je, že je uvnitř menší. Máte méně místa na nohy. Kombinace obou faktů znamená v praxi to, že jsme na Kubu letěli 25 hodin, ano skutečně déle jak den a měli jsme dvě mezipřistání. Cesta zpět trvala “jen” 18 hodin, protože mezipřistání bylo jedno. Kdyby vám někdo něco podobného nabízel, vůbec se s nim nebavte, kopněte ho pod koleno, otočte se a jděte pryč.
Uteču ještě chronologicky ke zpáteční cestě. Jak jsem zmiňoval, mezipřistání je nutnost. Zhruba v půlce cesty, v Atlantském oceánu leží Azorské ostrovy. Na nich jsme přistávali. Přistávali jsme na nich za brutální bouřky. Nemám v letadle strach. Obvykle. Že je bouřka a bouřka velká bylo jasné, jakmile jsme klesli pod mraky. Martina spokojeně spala, opřená o moje rameno a já se nemohl ubránit dojmu, že tohle není ani trochu dobrá situace. Letadlo je v půlce oceánu, nemá absolutně žádnou šanci doletět kamkoli jinam, než právě na Azory. Jenomže na nich je taková bouřka, že si vítr s letadlem pohrává, jak s papírovou hračkou. Letadlo měnilo výšku ve vzdušných vírech o několik metrů nahoru a dolů, křídla se ohýbala tak, že chvílemi vypadalo, že letadlo s nimi mává. V několika lidech se probudila lehká hysterie, což pro změnu probudilo Martinu. Na otázku co se děje, jsem s klidem v hlase prohlásil, že nic, že jenom trochu fouká vítr. Neměl jsem to srdce jí říct, že mám stažený zadek, protože dokud jsme ve vzduchu, jsme v podstatě v bezpečí. Ale až budeme při ještě nižší rychlosti pár desítek metrů nad přistávací plochou a vítr s námi švihne, moc dobře to nedopadne.
Nebudu to dramatizovat. Přistání bylo nejhorší, které jsem v životě zažil. Pilot se na něj nastavoval třikrát a teprve napotřetí přistál. Letadlo nepřistávalo rovnoběžně s plochou, ale v úhlu odhadem 30 stupňů bokem, aby bylo proti větru. Dosednutí na plochu vystřelilo letadlo zpět alespoň metr nad přistávací plochu. Rychlost přistání musela být významně vyšší, než standardně a proto následné brzdění bylo jak při testech ve Formuli 1. To vše bych asi přešel a zapomenul. Ale na co nezapomenu byl rozhovor pilota s kopilotem. Vždy odcházím z letadla poslední, protože se nechci mačkat a navíc stejně nic neurychlím. Když jsme míjeli pilotní kabinu, slyšeli jsme zhruba tohle:
Kopilot: “ To přistání bylo dost na hraně…”
Pilot: “Ne, to ne, …, bylo to kurevsky za hranou…”
Těšil jsem se na Kubu z několika důvodů. Nikdy jsem tam nebyl a týdenní ochutnávky země jsou obvykle fajn. Jel jsem s Martinou, v té době již se svou zhruba roční “ex”. Navíc to co vím o Kubě je dostatečné k tomu, aby se mi tam chtělo, mají tam teplo, ovoce, výborná auta, rum, moře, klid, a zaručeně nesmyslná pravidla a nařízení, která nutně provází všechny země budující socialismus. Na druhou stranu v poslední době mám dojem, že blbne „západní“ svět ještě mnohem víc a hlavně škodlivěji, ale to sem nepatří.
Nespletl jsem se. Hned v letadle se totiž objevilo první pravidlo, které se tentokrát netýkalo strachu ze špionáže jejich vyspělé ekonomiky a zbrojního průmyslu, která by měla samozřejmý cíl a to, rozvrácení jednoty společnosti a tím zničení blahobytu. Tentokrát šlo o strach z přivlečení chorob ze západu. A přesně proto se musí desinfikovat každé letadlo, které na Kubu přiletí. Desinfekce se provádí tak, že nejprve kapitán za letu oznámí nutnost provést desinfekci letadla, nad výsostnými vodami Kuby. Zřejmě, kdyby letadlo nečekaně spadlo, tak aby dopadlo již desinfikované. Po několika vteřinách ukončení hlášení se objeví ve stejnou chvíli v přední a zadní části letadla letušky se sprayem. Spray drží nad hlavou, stříkají s ním směrem ke stropu a volnou chůzí se překříží v půlce a opět zmizí, každá v protější straně letadla. V letadle zůstane vůně květin přibližně deset vteřin, než ji spolkne klimatizace. Předpis je splněn, Kuba nenakažena a vám celá tahle záležitost vyvolá takový ten WTF úsměv na tváři. Vítejte na Kubě!
