Na Filipínách není moc míst, kde teče ze sprchy teplá voda. Když už takové místo najdete, regulace teploty neprobíhá tak, jak je pro nás běžné. Kohout na zdi máte jen jeden a to na přívod studené vody. Teplou si přidáváte na průtokovém ohřívači, který je obvykle na zdi, vedle hadice sprchy. Pokud jste rádi ve sprše sami, tak se nebudete cítit dobře, protože tady, stejně jako v Japonsku a v Koreji, je s vámi ve sprše i záchod. Myslete na to, než si někam položíte toaletní papír.
Na kraji Sagady měl být „nějaký“, ne příliš profláknutý, vodopád a protože byl při cestě zpět na jih, tak jsem se k němu vydal. Jeden z místních mi poradil směr a bylo mi trochu divné, že překvapeně kouká, že tam chci jet sám a autem. Samozřejmě jsem došel k závěru, že je divný on, ne já.
Cestou jsem narazil na lanovku, kterou by měli vidět komisaři EU pro bezpečnost. Slouží pro přemisťování věcí a s největší pravděpodobností i lidí dolu do údolí. Horní stanice je kovová konstrukce zabetonovaná do plošiny, spodní jsem neviděl, ale bude pravděpodobně podobná. Obě místa spojuje ocelové lano, na kterém je zavěšený sedák, kam se nakládají předměty, či lidé. Kolmo ke konstrukci je zaparkovaný vrak dodávky. Nevěnoval jsem mu pozornost. Až když jsem si prohlédl celou konstrukci lanovky, zjistil jsem, že právě tento automobilový pomník slouží jako její pohon. Nepřipevněný, nezajištěný, s jedním zadním kolem zahrabaným do země a místo druhého kola je na nápravě namontována cívka s lanem. Přes diferenciál zadní nápravy, podle zařazené rychlosti, to tahá sedák nahoru, či dolů. Primitivní, ale svým způsobem geniální a hlavně funkční.
Po dalších zhruba dvou kilometrech jsem dorazil k čemusi, co vzdáleně připomínalo velikou krytou zastávku autobusů. Bylo jich tu zaparkovaných tak pět a v každém seděl řidič. Cesta dál nepokračovala. Vystoupil jsem a zeptal se pobíhajících dětí na směr k vodopádům. Nějaký kluk hodil rukou kamsi doprava a pak dodal, že mě kousek odvede. Ušel se mnou asi sto metrů, ukázal mezi rýžová pole a naznačil, že mám chodit po chodnících mezi nimi. Pokýval jsem hlavou a vyrazil.
Prvních pár minut cesty bylo více méně po rovině. Pak se však zlomila a otevřel se monumentální výhled do krajiny. Ze všech stran jsem měl rýžová pole a v dálce přede mnou se rýsovaly hory. Cesta, dá-li se tomu tak říct, vedla po kamenech, vyšlapanou pěšinkou, nebo mezi křovím, vyschlým korytem potoka, nebo po kusech betonu. Vše z prudkého kopce dolů. Skákal jsem, doslova, z kamene na kámen a místy běžel. Ani nevím proč, bavilo mě to. Po patnácti minutách jsem potkal v opačném směru průvodkyni s brunátnou, tak 100kg holkou a jejím o dvacet kilo lehčím přítelem. Průvodkyně mi položila obligátní otázku, proč nemám průvodce, na což jsem neodpověděl, jen jsem se začal smát. Tlusťoška, s jednou nohou nakročenou do schodů, sípala, kývala se ze strany na stranu, oběma rukama se přidržujíc stromu a vsadil bych se, že to je její poslední minuta života. Jejího přítele jsem se zeptal, jak to je daleko k vodopádům a kterým směrem. „ My to deme asi tři čtvrtě hodiny…“ „COŽE?!“ skočil jsem mu řeči. „ No , …“ oči mu sklouzly na přítelkyni, „…možná tam budeš o něco dřív..“
Právě vyřčený časový údaj mě poněkud zarazil, nicméně nenechal jsem se odradit a změnil tempo na pomalý, souvislý běh. Po sedmnácti minutách jsem byl u vodopádu. Z prosté matematické logiky plyne, že nadváha plus kopec rovná se 28 minut.
Vodopád vám vyrazí dech. Fotka, jak je obvyklé, nedokáže přenést atmosféru daného místa. Pod vodopádem je malé jezírko. Doteď mě trochu mrzí, že jsem vyměkl a nevlezl do něj. Měl jsem v živé paměti, jak otravné byly přilepené, mokré kraťasy v jeskyni a nechtěl jsem si to zopakovat. Nahý jsem se, díky sem tam se objevujícím lidem, koupat nechtěl. Už takhle jsem budil víc pozornosti, než by mi bylo příjemné.
Na cestu zpět jsem zvolil zkratku, protože “přece nebudu obcházet támhleten kopec”. Když jsem vylezl po stráni nahoru, skrz křoví, podlezl několik kmenů a vyšplhal přes kusy skály, vypadnul jsem, doslova, přímo do rýžového pole, pár metrů od třech dětí. Chvíli jsme na sebe všichni překvapeně koukali, každý s identickou nevyslovenou otázkou: „Kde (jsem) se tady sakra vzal“, abych se po pár vteřinách ticha omluvil, zmizel zpátky v křoví a pokusil se pole obejít. Skončilo to tím, že jsem stál po zadek zapadlý do bahna a lovil z něj boty. Jak jsem tak stál v bažině, s rukama svírajícíma nad hlavou foťák a nemohl se hnout, dostal jsem záchvat smíchu. Nelze než konstatovat, že to byla výborná zkratka. Místní mě se zájmem pozorovali shora, ze svých polí a zaručeně nechápali, čemu se ten blbec, co se ráchá v bahně, směje. Z jejich pohledu muselo být mé počínání zcela nepochopitelné, neboť miniaturní chodník byl ode mě zhruba dva metry, schován za křovím. Já šel bahnem vytrvale vedle něj a střídavě buď nadával, nebo se smál. Až jakási hlava, která se ležérně vznášela nad křovím vedle mě, prozradila pozici neviditelného chodníku.
Přesně v okamžik, kdy jsem ze sebe v potoce smyl poslední kousek bahna a chystal se pokračovat, ozvalo se nade mnou: „Robin!“ Vzhlédl jsem k nebi a zahlédl na horizontu hlavu s rukou, která na mě neomylně mířila prstem. Ve vteřině k ruce přibyl trup a takto vzniklý člověk familiárně pozdravil: “Hey! Nice to see you again!“, a jak na orloji, se na kopci začaly objevovat další a další postavy. Chvíli jsem přemýšlel co se děje a kdo to je a pak mi to došlo. Byla to jedna ze skupin z jeskyně, z dnešního dopoledne. Poznal jsem je podle hezké Belgičanky. Když sešli až ke mně, začali se se mnou fotit. Asi jsem byl ráno v jeskyni za ještě většího exota, než jsem si byl ochoten připustit.
Nahoru jsem, po odečtení patnácti minut na legraci se zkratkou a atrakci s focením, vylezl za 39 minut, včetně krátkých přestávek na focení krajiny a jedné krátké konverzace s místní holkou, okolo níž pobíhal hyperaktivní pes s šátkem kolem krku.
Skupinky s průvodcem chodí z vesnice nahoru a odtud pak autobusem zpět do vesnice, nebo to samé opačným směrem. Tímto způsobem to je zhruba o tři kilometry kratší, než jsem šel já, a můžete si vybrat, jestli chcete jít z kopce, nebo do kopce. Nicméně, kdo by chtěl jít s průvodcem, že jo.
Nahoře, na betonové obrubě, ležel pes a zíral dolů do krajiny. Já zíral na něj. Byl naprosto výborný. Jak pantáta, který spokojeně pozoruje své hospodářství s fajfkou v puse. Chvíli jsem si s ním povídal, aby mě pak šel doprovodit k autu. Byl poměrně starý, ale rozhodně měl celý vršek kopce na povel.
Cestou k Manile, která probíhala tentokrát po západnější straně a zapojil jsem do ní i dálnice, jsem narazil na Spidermana. Nad ním držel ochrannou ruku Ježíš, opodál se růžově smála Hello kitty, nenápadně poodstoupená od svého tajného milence, kterým není nikdo jiný, než Optimus Prime. Ten nekompromisně svíral svůj meč, nevěda, které ze zvířátek z Madagaskaru má připravit o hlavu jako první. Kam se na tohle místo hrabou naši kýčovití sádroví trpaslíci u německých hranic.
Kolečkem kolem Manily jsem se po desáté večer plácal u Calabarzon. Udělal jsem si rychlou rezervaci do náhodně vybraného místa, za neuvěřitelných 11 USD. Uvítal mě muž kolem 60 let, dvě malé děti, malá kachna a mini gekon. Poslední zmíněný tam s nimi bydlel bez jejich vědomí. Otec mluvil ucházející angličtinou a děti nemluvili vůbec. Mimino kachny se střídavě snažilo udržet v zóně mezi nohama staršího z dětí a zároveň lezlo do všeho, co alespoň vzdáleně připomínalo vodu. Všichni byli naprosto skvělí. Je zvláštní, že s někým máte k sobě tak nějak blízko a přitom k tomu není žádný objektivní důvod.
Abych se dostal k názvu článku, tak zmíním, že na Filipínách žije malé procento vyloženě bohatých lidí. Ne o mnoho větší procento lidí, které jsou to, čemu se říká střední třída. Zbytek, což je drtivá většina, jsou lidé chudí, chudší a nejchudší. Hned to upřesním.
Chudí si buď sdílí náklady mezi sebou a žijí tak v určitých komunitách, nebo žijí ve městě na ulici. Nepředstavujte si bezdomovce v našem pojetí. Na ulici žijí proto, že nemají na nájem, ale dá se říci, že normálně pracují. Nejčastěji tak, že prodávají ovoce, zeleninu, suvenýry, nebo cokoli jiného. Obvykle mají místo poblíž fastfoodů, či marketů, kam chodí na záchod a umýt se. Takto, v krabicích od televize (ještě že jsou dnes velké LCD panely), žijí na chodníku celé rodiny, včetně vyloženě malých dětí. 
Z fotek můžete vidět, jak žijí ti chudší a nejchudší. Zvláštní je, že nemáte dojem, že jim to jakkoli vadí. Posuzovat to z našeho „civilizovaného“ pohledu je nesmysl. Je to v hrubé logice podobné, jako na Kubě. To že nemají televizi, internet a mobilní telefon neznamená, že se mají špatně. To „jak se máte“ je v hlavě, změřit to nejde.
Poslední mou zastávkou bylo západní pobřeží, konkrétně cíp Subic Bay. Ve skrytu duše jsem doufal, že tam narazím na někoho, kdo mě vezme pod vodu a ukáže mi, kde najdu toho „mého“ delfína. Po telefonu jsem totiž úspěšný nebyl. Bohužel jsem nebyl úspěšný ani na místě. Jediná možnost, jak se dostat s delfínem do vody byl bazén a jak jsem již zmiňoval, to je naprosto mimo rámec mého zájmu.
Subic Bay je turistický, respektive jsou tu turistické resorty. Mimo ně je země nedotčená. Našel jsem naprosto opuštěnou zátoku, kde jsem pár hodin seděl, pozoroval pulce (nebo co to bylo za neskutečně roztomilé, nafukující se příšerky) a cákal se ve vodě. Měl jsem trochu problém se vyhrabat s autem zpět na cestu, ale to jsem tak nějak čekal, už když jsem tam zajížděl a vlastně to byl i jeden z důvodů, proč jsem dolů vůbec jel.
No a to je z Filipín, z hlediska příběhů vše. Mám tu jen několik poznámek, které jsem chtěl zmínit a protože se mi kvůli tomu nechce psát samostatný článek, nacpu je sem.
Mentalita Filipínců je pro mě těžko uchopitelná. Neumím ji k nikomu přirovnat. Filipínec v zásadě nic moc neřeší, což je velmi praktická vlastnost. Bez špetky ironie. Zároveň jsou ale schopni „fungovat“ a vzniklé problémy, či práci řešit. Bez stresu, bez zbytečného pocitu, že to co dělají, může být lepší, nebo dříve. V horách, ve vesnicích, jsem zaznamenal, že většina lidí v produktivním věku, během dne sedí, nebo si hraje s dětmi. V jedné vesnici, kolem třetí hodiny odpoledne, v úterý, před domem postával hlouček zhruba patnácti mužů. Protože jsem jel po prašné cestě, jel jsem kolem nich pomalu a tak jsem si stačil všimnout, že uprostřed hloučku je stůl, u stolu sedí čtyři muži a hrají karty. Ostatní je pozorovali. Pokud by bylo něco skutečně důležitého k řešení, pomalu by odložili karty a hromadně by to šli řešit. No stress. Baví mě to.
Celkově jsou Filipínci velmi milí lidé. Připravte se na to, že pokud se dostanete mimo běžná turistická místa, budou na vás koukat jako na zjevení. Než jsem si na to zvyknul, několikrát jsem prohlížel sebe a auto, jestli na nás není něco divné. Pokud cokoli potřebujete, snaží se porozumět a pomoci. Ve městech běžně mluví anglicky, mimo ně obvykle nikoli, ale snaží se pochopit, o co vám jde.
Na dálnicích narazíte na betonová svodidla. Doufejte, že obrazně. Zřejmě to většině z vás nepřijde divné, ale standardní jsou svodidla ocelová. Ne ovšem tady. Mají jak betonové patky (to je to, čím to drží v zemi), tak betonové příčníky. Pokud bych tu měl hlasování, dal bych hlasovat, kolika lidem přijde tato informace zajímavá, jsem si totiž jistý, že naprosto všem.
Co mě ovšem bavilo v Argentině a co mě baví tady, je marketing kolem aut. Nápis, ať je na něm cokoli, je prostě „cool“. Pokud budete mít na autě nápis TURBO přes celý bok, budete frajer a to bez ohledu na skutečnost, jestli turbo opravdu máte, či nikoli. Pokud budete mít nápis ABS, budete rovněž frajer. V zásadě je totiž jedno, co tam máte, pokud se to týká něčeho, z automobilového průmyslu. Jezdí tu ohromné množství aut, které mají na sobě hrdý, veliký nápis 4x2. Pro automobilové lamy vysvětlím, že to neznamená nic jiného, než že dané auto má 4 kola (to se u většiny aut cekem hodí) a z toho dvě jsou poháněná. Jinými slovy, běžné auto. Ve zbytku světa se standardně označují ta auta, která mají poháněna všechna kola, tedy pokud jsou 4x4. Ne tady. Prostě, kdo má nápis, ten je borec.
Zážitek, který mi vykouzlil ve stejný okamžik úsměv, i WTF výraz byl, když jsem na dálnici předjížděl zprava (vlevo, v pruhu s nápisem Overtake only, se standardně pohybují pomalá vozidla) náklaďák, který táhnul jiný náklaďák. Nepovažoval bych to za nic zvláštního, to že se táhnou na dálnici, v levém pruhu, beru jako určitou filipínskou normu. Ovšem, to co mě vytrhlo z rozjímání, z dialogu s neviditelným Karlem, nebo z monologu k ostatním řidičům (nevím už, co z toho se zrovna v mém autě odehrávalo) bylo, že mozek zpracoval jakousi nestandardní vizuální záležitost periferním viděním, ale zprvu ji nepřisuzoval žádnou důležitost. Určitě to znáte, na něco se soustředíte a teprve po několika vteřinách vám dojde, že třeba hoří kočka (kterou navíc nemáte), nebo na vás ze stropu teče voda, případně vám po bytě běhá nahatý neznámý člověk. Ačkoli je to něco nestandardního, mozku chvíli trvá danou informaci zpracovat, protože se na ní nesoustředí. Tady to bylo stejné. Až když jsem je minul, tak mi došlo, že mezi náklaďáky nebylo lano. Nebyla tam ani tyč. Teď by se hodilo říct, že tam byl hlavní hrdina z filmu z Bollywoodské produkce, který obě auta držel, při tom jednou rukou kouřil a v druhé svíral raketomet, ale ani ten tam nebyl. Byl tam kus klády. Namotaný byl na náraznících obou aut jakýmsi motouzem. Poměrně dlouho jsem jel vedle nich a chechtal se. Na druhou stranu, fungovalo to a o to jde.
Odřené bříško. Toyota měla tuhou zadní nápravu (která postrádala uzávěrku), relativně vysoký podvozek a celkem inteligentně řešené krytí kritických komponent podvozku proti mechanickému poškození. Přední zavěšení kol bylo klasické MacPherson, ale bylo vidět, že rameno je poměrně masivní. Tohle auto se vyrábí pro Filipínský trh a je zcela evidentní, že je designováno právě do jejich podmínek. Vždy, když podobné věci popisuju, tak myslím na Vojtu. Mám dojem, že je to jediný ze čtenářů, kterého to může zajímat. Ale možná to nezajímá ani jeho. Nicméně, já si to zase za rok rád přečtu, tak vy ostatní podobné pasáže vždycky holt přeskočte. I přes vyšší podvozek jsem ho často tahal po zemi a při jednom rychlém průjezdu, kdy jsem doslova přeskočil mostek, neudržela Toyota svou vlastní váhu a dopadla na břicho tak, že si ho trochu odřela a přitom si natloukla zadek o břeh. Pokud sem pojedete a budete chtít cestovat mimo asfaltové silnice, doporučuji zvážit nějaké 4x4 auto. Každopádně, důležitější než pohon 4x4 je mechanická odolnost. Sice se nedostanete všude, ale auto přesun do cílového místa přežije. Je to tu skutečně místy trochu peklo.
Provoz, který jsem zmiňoval v prvním Filipínském článku, mě časem začal bavit. Při zpáteční cestě jsem si průjezdy městem vyloženě užíval. Za tmavými skly jsem předstíral Filipínce, při odbočování doleva jsem si najížděl do pravého odbočovacího pruhu a pak, za soustavného troubení (bez kterého vás okamžitě odhalí), přes šest pruhů odbočil doleva, během jedné minuty jsem osmkrát změnil pruh, vytlačil jsem taxikáře na chodník a vůbec jsem dostál všem místním zvyklostem. Píšu to proto, že pokud se odmítnete takto chovat, vůbec tady za volant nesedejte. Nikam se nedostanete. Myslím to naprosto vážně.
A tím nám končí Filipíny a v podstatě i poslední zajímavá země z cesty kolem světa. Soul už bude jenom mezistanice, kdy začnu pomalu pracovat, dopíšu příběhy, zpracuju fotky a budu přemýšlet, jestli omylem nesmažu těch několik desítek hodin nahraného videa, než abych ho musel zpracovávat.
