V prvních několika desítkách minut, kdy jsem dostal pancéřovaného Jeepa do ruky, jsem byl rozhodnutý, že ho vezmu někam mimo silnici, protože mě neodbytně zajímalo, jak se přidané dvě až tři tuny budou chovat v terénu. Už nevím odkud – kam jsem jel a ani to není podstatné. Co podstatné je, že jsem zahlédl odbočku do lesa. Odbočka do lesa téměř vždy úpěnlivě volá, ať do ní odbočíte, a vy nemáte to srdce říct ne. Lesní cesta mě táhla dál a dál, po menší a menší cestě, až jsem, jak v pohádce, přejel sedmero hor a údolí, lesů, polí a potoků a dojel k něčemu, co najdete na fotkách. Neumím zdůvodnit proč, ale necítil jsem se tam ani trochu dobře. Nevím, co to bylo, nevím ani proč to tam bylo, ale než jsem vystoupil z auta, tak jsem poměrně dlouho a pečlivě pozoroval okolí, pak auto otočil, nastavil tak, abych mohl bez couvání zpátky na cestu, ale zároveň tak, aby byly dveře řidiče nasměrované k otevřenému místu, kam jsem viděl a kde nikdo být nemohl, aniž bych si ho nevšiml. Dveře řidiče jsem nechal otevřené, zapnul taser, motor nechal nastartovaný a doslova vyběhnul ven s foťákem u hlavy, udělal pár fotek a zase se zabouchnul do auta. Poprvé od doby, kdy jsem si Jeepa vzal, jsem měl skvělý pocit, že jsem neprůstřelný. Vypadnul jsem pryč s nepříjemným pocitem v zádech, že mě někdo pozoruje. Nicméně, kromě mého extrémně nepříjemného pocitu, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Ale někdo, nebo něco tam bylo, jsem si tím jistý.
Co to je za „stavbu“, proč bylo okolí doslova pokryté odpadky, zvláštními ozdobami, proč je všude tolik podivných stop a proč je to všechno tak vzdálené a utajené civilizaci, mi zůstává záhadou. Zkoumat odpovědi na zmíněné otázky mi nepřišlo ani trochu jako dobrý nápad. Každopádně někdy je příjemné mít neprůstřelné auto. Bez špetky ironie.
Než začnu druhou, techničtější část, ještě zmíním některé obecné skutečnosti, které se přímo, nebo nepřímo k Jeepu vážou. Zvenku auto vypadá vcelku obyčejně. Prozradí vás až nemožnost stáhnout okno jinak, než na kostrbaté prostrčení ruky. Ve většině zemí světa byste byli za blbečka, který neumí stáhnout okénko, když platí mýtné, nebo si vyzvedává kartičku od placeného parkoviště. Musíte zkroutit ruku a škvírou ji prostrčit s vykloubeným ramenem ven. Kde pravidlo s blbečkem neplatí, je Mexiko. Pancéřovaná auta tu znají. A pokud v něm jste, nikdo neví, kdo jste. Na mýtných branách jsem se setkal s až nemístnou úslužností, v případě jakéhokoli problému a přivolání obsluhy s trochu vyděšenými pohledy oslovených. Prostě, pokud v takovém autě jedete a protistrana to zjistí, máte zcela zjevný respekt a vidíte určitou formu obavy z toho, co bude dál. Je to vcelku šikovné, ovšem jen do chvíle, kdy někdo jiný vedle vás má také pancéřované auto a vy nevíte proč..
A teď ta zmíněná část, která bude zajímat jen zlomek čtenářů. Hmotnost auta je někde mezi 4-5 tunami. Pro ty z vás, kdo si neumí představit, co to znamená řídit 5 tun, zastavěných do velikosti relativně normálního auta, které na podobnou hmotnost nebylo původně stavěno, tak je to jako byste se snažili utáhnout, nebo ubrzdit slona a přitom stáli bosi na ledu. Spotřeba standardního 5,7 l HEMI V8 (pokud se nepletu, měl v roce 2005 zhruba 330 koní) s klasickým pětistupňovým automatem, při stoupáních šplhá k 35 litrům, na delších trasách neklesá pod 23 litrů. Z kopce je dobré mít podřazeno, neboť auto strašlivě mizerně brzdí. A to přesto, že má jiné (větší) brzdy. Nicméně, přesně z uvedených důvodů mě to baví. Nejede, nebrzdí, nestáhnete okna, bojíte se šáhnout na kliku, jestli jste omylem při vystupováni nezapnuli taser, nemáte šanci jinak, než obouručně otevírat páté dveře, .. je to prostě sranda. A hlavně, nikdy jsem nic podobného neřídil a mám ideální příležitost vyzkoušet, jak se taková nemotorná kráva řídí v terénu.
To jsem přesně zkusil první den. Trvalo to méně než třiceti vteřin a kompletně jsem rozpáral gumu. Jsou na tom obyčejné pneumatiky (s dojezdovým prstenem, kvůli případnému průstřelu) a jakmile tato přetížená a přefouknutá guma na dálku spatří kámen, roztrhne se. Jak jsem po dodatečném zkoumání zjistil, na autě byly ještě naprosto nevhodně použité pneumatiky s maximální nosností 900kg. Naivně jsem se pokusil dát na auto rezervu, ale ve chvíli, kdy jsem na šroub kola nasadil fabrický klíč, který všechny automobilky dělají z másla, zabral a klíč ohnul, potvrdil jsem si, co bylo jasné v podstatě od začátku, kolo na téhle věci nevyměníte bez pořádného nářadí. Klíč v podobě banánu jsem hodil s úsměvem zpět do kufru a za dunění mačkané pneumatiky a vždy šišatého runflatu, jsem našel nějakou zapadlou autodílnu, kde trubkovým, jeden a půl metru dlouhým, nástavcem šrouby povolili a kolo vyměnili. Stálo mě to přesně deset pesos, které jsem jim doslova vnutil. Víc jsem v hotovosti neměl a víc by si určitě ani nevzali, neboť jejich pohled stále přelétal z mé osoby, ke “stáhnutému” deseticentimetrovému oknu a zpět a po dobu mé přítomnosti bylo v dílně “mezi javory” hrobové ticho. Lákalo mě předstírat, že mám v kufru půl tuny kokainu, nebo jadernou hlavici, ale nakonec jsem se jen opřel o strom a pozoroval boj s přetaženými šrouby.
Zadní dveře mají vyklápěcí okno, které zůstalo zachováno. Pravděpodobně proto, aby nebylo na první pohled patrné, že je to celé neprůstřelné. Když ho odklopíte, najdete pod ním pevné okno. Zachování funkce vyklápění okna mi přišla skvěle úsměvná. Mezi okna si můžete dát třeba kartáček na zuby, nebo pytlík bonbónů.
Z hlediska průchodnosti v terénu mě pozitivně překvapila schopnost nápravových uzávěrek se zavřít bez ohledu na významně vyšší hmotnost. Auto se i víc zkříží, což smysl jasně dává. Co konstruktéři úplně nezvládli, je zesílení pérování jednotlivých náprav. Přední náprava s nezavislým zavěšením na dvojitých ramenech má kompletně jiné vinuté pružiny, které jsou pochopitelně tvrdší, než fabrické, ale i tak příliš měkké. Při svižnější jízdě po příčných nerovnostech auto dosedá na dorazy. Naopak zadní náprava je moc tvrdá. Zde bylo zachováno původní pérování, posíleno dodatečnými vinutými pružinami. Celé uchycení zadní nápravy je nové a tak trochu „šité na koleni“. Chování auta při větších rychlostech na nezpevněném povrchu mi evokovalo představu běžícího bizona se zlomeninou obou předních končetin. Nicméně, pokud s tím jedete “v klidu”, je všechno v nejlepším pořádku.
Čemu se musíte obloukem vyhnout, je měkké podloží, které auto jednoduše spolkne a neumím si představit ho dolovat ven svépomocí. Stejně tak je potřeba dávat pozor na cokoli, co má ostřejší hrany. Přetížená pneumatika se velmi, velmi snadno prořízne. Auto by si zasloužilo jiné pneumatiky o jiných rozměrech z obou zmíněných důvodů, ale to by znamenalo zásadnější změny v celé konstrukci.
To je k autu vše. Ještě bude následovat informace o tom, jaké to je, sáhnout si na kliku při zapnutém taseru, ale o tom příště.
