Intenzivně přemýšlím, jak odpovědět na otázku, proč mi po uvedených zážitcích Mexiko připadá fajn, kterou mi nezávisle na sobě položilo několik lidí. Ono totiž jde primárně o to, že je jedno, co se děje, podstatné je, jak si to do mozku uložíte a hlavně, jaký z toho máte pocit. Mě Mexiko bavilo, to je holý fakt.
Mexiko je v kostce: skvělé jídlo, „maňána“ styl čehokoli, který ale u nich vnímám spíš s úsměvem, krásná příroda, všechno je možné, ale nikdo nic nedělá a vesnice mají neskutečnou atmosféru.
K jídlu se vrátím. Pokud vám mexičan řekne, že to pálí, připravte se na strašlivé peklo, nebo si to jednoduše nedávejte. Pokud něco pálí středně a máte rádi pálivé jako já, připravte si k ruce něco, čím to zajíte a buďte si jistí, že to bude pálit hodně. A pokud to pálit vůbec nemá, tak to bude pálit tak, jako u nás středně pálivé jídlo. Ke všemu dostanete limetku, která pro mě s velkým překvapením změkčuje a zkracuje právě pocit pálení. Mají skvělé avokádové omáčky, obvykle s chilli papričkou a ať jdete kamkoli, všude koupíte jídlo na ulici, či u silnice. Přímo před vámi ho udělají. Je skvělé a na ulici se najíte už za dvacku.
Na fotce vidíte, jak to žije kolem jedenácté v noci na ulici, kolem jednoho vyhlášeného stánku s Tacos. Co mě fascinovalo je, že za jídlo se vždycky, i na ulici, platí až když se najíte. Omáčky a saláty jsou zdarma, za pití se pochopitelně platí zvlášť. Teprve, až když máte dojem, že nic dalšího nechcete, tak jdete zaplatit. Nahlásíte, co jste snědli a to si zaplatíte. Funguje to. Nejsem si jistý, jak by tenhle systém fungoval u nás. 
Doplním zapomenutý příběh z letiště, kdy jsem cestoval do Cancunu. Letěl jsem zpět společností, která měla limit 25kg na zavazadlo. Můj kufr má však 32kg. Vytahal jsem z něj pár nejtěžších věcí, dal si je do baťohu a předpokládal, že případné kilo až dvě navíc, nebude zrovna v Mexiku nikdo řešit.
Kufr vážil 28,3kg. „To máš za příplatek,“ houkla na mě tlustá Mexičanka zpoza pultíku.
„Tři kila? Spadne letadlo?,“ usmál jsem se na tlusťošku smířlivě, v domnění, že to zabere. Nezabralo.
„Mám tam kameru s nabíječkama, vážně si je mám dát do baťohu?,“ změnil jsem strategii a začal se tvářit pohrdavě nad nesmyslnou logikou, což jsem koneckonců ani nemusel předstírat.
„Jo,“ zareagovala líně. Vzal jsem futrál od GoPro, disk a pár nabíječek a nacpal to všechno do baťohu. Zvážil jsem si to sám na vedlejší váze. 26,7. To už vyjde, pomyslel jsem si. Ono je totiž několik fint, jak snížit hmotnost váženého kufru, o které se s vámi podělím. Buď ho na váhu dáte tak, aby část směrem k vám přečnívala a špičkou boty, kolenem, nebo rukou kufr lehce nadzvednete. Alternativa druhá, pokud jde o velký kufr, který má těžiště mimo střed a není plastový, či hladký, je, dát ho tak, aby se tou stranou, na kterou je těžší, opřel o stěnu pultu. Zvolil jsem druhou možnost. Váha ukázala 24,6kg, tlustá Mexičanka otráveně přesunula kufr za záda a dala mi letenku.
„Tak teď to letadlo určitě nespadne, když máme lehčí kufr a těžší baťoh, to je skvělý co?“ Prostě jsem si to nemohl odpustit.
Tuhle absurditu přemísťování váhy z jednoho kufru do druhého, nebo do kapes, nikdy nebudu schopen kousnout. Prostě jako hovado přemisťujete předměty odněkud někam s tím, že celkový součet hmotností se tím jaksi nemá šanci změnit. Navíc to všechno nakonec letí stejným letadlem.
Otázka, zda do Mexika jet, nebo ne, je jednoduchá. Určitě ano. Mexiko má co nabídnout, navíc je poměrně levné a má dobrou atmosféru. Umím si představit tu strávit několik měsíců cestováním mimo civilizaci, mimo hlavní tahy, skrz vesnice a mimo dosah Google maps. Počítejte s tím, že internet a vlastně vůbec telefon, vám tady nebude fungovat skoro nikde. Ale ono to je tak lepší. Já se sem určitě vrátit chtít budu.
