načítám data...

Pane Murphy, neblbněte...

03. září 2016, 10:22 0 komentářů Robin P. Akce, Auta, Cesty, Fotografie

Musím říct, že přesto, že problémy řeším denně, jsem na ně zvyklý a vlastně si bez nich neumím představit fungovat, někdy je toho prostě moc pohromadě. Následující příběh byl v reálu poněkud barvitější, než jak dokáži slovy zachytit, což způsobil rychlý sled okolností, únava a všudypřítomná lidská blbost. Ale popořádku..

Akce, Auta, Cesty, Fotografie: Pane Murphy, neblbněte...

Po přivezení Peugeota 206 GTi 180 a následné těsné výhře v Plechcupu jsem se nemohl zbavit nevyřčené otázky, jak by na tom byl Renault Clio Sport 182, ideálně ve verzi Cup, ve srovnání s PUGem. Je to jeho přímá konkurence, kterou jsem zvažoval už dříve, ale která se hůře shání, je žádanější a tudíž obvykle i dražší. Vrtalo mi to hlavou tak dlouho, až jsem se rozhodl, že si na ní odpovím sám, Clio koupím, rychlejší auto si nechám a pomalejší prodám. Potud se vše může jevit jako logické, snadné a pochopitelné. Jenomže se stalo něco, co se jednoduše stát muselo, protože jak se jednou ponoříte do hledání v inzertních serverech a jako kritérium výběru dáte počet dveří a výkon auta, zjistíte, že aut, kterým byste rádi hladili volant, je poměrně dost. Nepřekvapí tak, že jsem se vcelku rychle rozhodl podniknout cestu znovu s tím, že tentokrát přivezu auta tři. Přesvědčím dva ze svých kamarádů, aby jeli se mnou, vyčistím si hlavu a…, a prostě to bude fajn roadtrip. Než se dostanu k samotné cestě, provedu vás výběrem pitomce, který má zálibu v úchylných a vcelku zbytečných strojích.

Jedno z aut měl být roadster. Jak se dalo očekávat, první krůčky vedly k Mazdě MX5. Co mě však okamžitě odradilo od koupě, je její popularita (nejen) v našich krajích. Být dalším vyznavačem Miaty se mi zdálo poněkud trapné, takže jsem skončil u klasicky britského MG TF, konkrétně u nejsilnější verze MG TF 160. Sice se s ním nevejdu do Plechcupové ceny, což bych se s modelem o 25 koní slabším vešel, ale jistě uznáte, že není možné kupovat slabší auto, když můžete mít to nejsilnější. Druhým vozem byl další PUG, tentokrát však údajně s remapovanou řídící jednotkou. Poskládat ze dvou jednoho skvělého a druhé auto prodat, se mi jevilo jako dobrý nápad. A ano, málem bych zapomněl Clio. Clio 182, ideálně Cup, nebo alespoň „Full Fat“, které výlet přes moře odstartovalo.

Po zkušenostech z předchozí cesty jsem věděl, že nechci jezdit vlakem po Británii, stejně tak, že je vhodné trajekt, či vlak na evropskou stranu, objednávat s předstihem. Výběr aut se zúžil na okolí Londýna a Birminghamu. Trajekt koupím ve chvíli, kdy budu mít letenky a dohodnuté termíny vyzvednutí aut.

Seznam vypadal následovně:

MG TF 160, 15min od letiště v Birminghamu. Inzerát sliboval novou střechu, kompletně generálkovaný motor, brzdy a podvozek a to vše za cenu, které se nedalo odolat.

Renault Clio 182, 20min od letiště v Birminghamu a 30 min od MG. Podle inzerátu v dobrém stavu, najeto 70k mil. Nic jiného se tam nepsalo. Na dotaz, zda byly dělané rozvody, přišla suchá odpověď, „ Yes!“. Koupeno.

Peugeot 206 GTi 180, 10 min od letiště Stansted. Najeto 95k mil, vyndaný katalyzátor, větší vstřiky, přeprogramovaná řídící jednotka. Deklarovaný výkon 195 koní. Trochu mi u počtu koní vadilo slovo „domnívám se“, zvlášť když vím, jak těžké je z atmosférického motoru dostat „koně navíc“, ale mechanické změny naznačovaly, že by tam skutečně nějaká změna k většímu výkonu být mohla.

Z hlediska logistiky byla auta rozmístěna téměř bezchybně. Problém byl s množstvím letenek, neboť na konci prázdnin se všichni hromadě vrací z dovolených, takže jsem nakonec pro sebe koupil letenku na čtvrtek večer do Birminghamu, pro kluky tamtéž, ale na pátek dopoledne. Já vyzvednu ve čtvrtek večer MG, přejedu s ním ke Cliu, přesednu do Clia, někde přespím, odpoledne vyzvednu kluky na letišti, dojedeme zpátky pro MG, sjedeme na jih vyzvednout PUGa a hurá do ČR. Jak snadné. Tento skvělý plán mi trochu kazila skutečnost, že ačkoli majitel MG a PUGa skvěle komunikovali, majitel Clia již třetí den mlčí. Telefony nebere, na emaily nereaguje. Poslední zpráva byla z pondělka, kdy na mou otázku, zda je pátek v pět ok, odpověděl obligátní: „YES!“.

Let do Birminghamu byl bezproblémový a načas. Měl jsem skvělou náladu i přesto, že po zapnutí telefonu nebyla po několikeré emailové urgenci majitele Clia ani řádka o tom, jestli můžu auto vyzvednout už ve čtvrtek večer, nebo v pátek ráno. S pitomým úsměvem jsem vykouknul do příletové haly a sháněl se po ceduli „Mr. Zadek“, kterou měl držet v ruce taxikář, kterého jsem si objednal. Představoval jsem si, jak polovina lidí z letu z Prahy bude na ceduli ukazovat a chudák taxikář nebude chápat proč. Ale bohužel nikdo ceduli Mr. Zadek nad hlavou nedržel. Po patnácti minutách čekání jsem opustil halu, přelezl na parkoviště a tam jsem ho uviděl. Na parkovišti stála stříbrná Toyota s nalepeným “zadkem” na bočním okénku. Měl jsem co dělat abych udržel seriózní výraz, když jsem řidiči do okénka zahulákal: „Hi, I’m Mr. Zadek!“ Jazykové bariery jsou někdy jednoduše skvělé.

Jay, majitel MG, měl před barákem Z4, vedle postávalo zánovní Mkové BMW a prstem mi ukázal na další tři auta, která byla zaparkovaná přes silnici u souseda. Prý na MG nemá čas, ale rozhodl se tak teprve před týdnem. Proto ho nechal zgenerálkovat a na důkaz mi strčil před obličej fakturu na téměř trojnásobnou cenu za servis, než kolik byla kupní cena auta. Pokud nekecá, je to skvělý kup. Vrazil jsem mu do ruky hromadu deseti a dvacetilibrovek z bankomatu, vzal si klíče a odemkl auto. „ Hele, nevim jestli to nastartuje, je vybitá baterka,“ vypadlo zamyšleně z teď již minulého majitele. Starter líně pootočil motorem, zastavil se, chvíli se nic nedělo, pak s motorem pootočil znovu a auto se škubnutím naskočilo. „ Vida, nastartoval,“ překvapeně se zaradoval Jay. 

Když jsem odjížděl, bylo deset večer, majitel Clia se stále neozýval a já se rozhodl, že si Clio a jeho majitele najdu sám. Adresu mám a čas taky. Po tomto rozhodnutí už bylo všechno špatně. Hned za rohem jsem totiž udělal rozhodnutí další a sice, že si přeskládám věci v autě tak, abych měl na dosah co chci mít na dosah, cvaknu navigaci na přední okno a zbytek odklidím do kufru, nebo rozprostřu na sedadlo spolujezdce. Chcípnuté MG jsem již nenastartoval a tak jsem v zapadlé díře v šeru blikající pouliční lampy dokopal partu ožralých puberťáků k tomu, aby mě roztlačili. 

Clio se na adrese, kterou jsem měl k dispozici, nevyskytovalo a já tak otevřel notebook a hledal nějaké jiné. A našel. 30min starý inzerát, na jihu, poblíž Londýna. Dojezdová vzdálenost 2,5 hodiny. Spát se mi nechtělo, volat majiteli v jedenáct v noci také ne a tak mi nezbylo, než srdnatě vyrazit směr jih.

Kolem jedné na mě padla únava, opět jsem otevřel notebook, vybral hotel na trase, objednal, zaplatil a před hotel dorazil za dvacet minut. Ať jsem kolem něj chodil jak jsem chtěl, otevřené dveře s recepcí, ani zvonek jsem nenašel. Po dodatečném přečtení potvrzovacího emailu jsem zjistil, že možnost check-in končí s desátou hodinou večerní. Lámat si hlavu nad tím, proč je tedy možné udělat rezervaci ve chvíli, kdy už není možné se ubytovat, mi přišlo naprosto zbytečné a usnul jsem na parkovišti vedle hotelu.

V pět ráno mě probudil ožralý popelář a v půl deváté, nasnídaný a optimisticky naladěný, jsem volal z nejmenovaného fastfoodu majiteli. Marně. Usoudil jsem, že se mu zřejmě nezdá evropské číslo, i vydal jsem se do trafiky pro britskou SIM kartu. Žádná změna, hovor nebere ani z britského čísla. Zkusil jsem SMS a dočkal se okamžité reakce. Má radost však neměla dlouhého trvání, neboť dotyčný byl zřejmě na něčem najetý. Nerozuměl jsem v podstatě ničemu, co napsal. Dotazoval jsem se ho na elementární věci, jako kdy a kde si mohu auto vyzvednout a jestli mu mohu zavolat. Odpověď přepisuji. Pokud jí někdo rozumí, byl bych vděčný za vysvětlení: „ I can’t speak at mo car is in cefn glas“. Následovala další: „I’ve onlo got green slip with mine fink sum 1 buying it later“. Na další mé SMSky, již nebylo reagováno. Přesně v okamžik, kdy jsem tohoto prodejce vzdal, přišel email od majitele prvního Clia. Napsal zcela suverénně, jakoby těch několik emailů od pondělka neexistovalo, suchý email s dotazem, kdy dneska přijedu. Chvíli trvalo, než mi spadnul krevní tlak na normální hodnotu, nicméně času jsem měl stále dost a celá tahle legrace je především výlet. A při výletu se cestuje. Odpověděl jsem, že u něj mohu být za dvě hodiny a ať mi dá telefon, na který bude možné se dovolat. Po dalších pěti hodinách mi jej poslal a já mu zavolal. Dozvěděl jsem se, že to asi dneska nestíhá a pokud ano, tak velmi pozdě večer. Na mou nekompromisní větu, že domluvena byla pátá hodina odpoledne a pokud tam nebude a Clio mi nedá, vyúčtuju mu veškeré náklady související s cestou. Chvíli mlčel a pak pronesl, „ OK, v pět u  mě“ a položil mi telefon. Pozoroval jsem display telefonu do doby než zhasl, který mám nastaven na 90 vteřin. Pak jsem vystoupil z auta, chvíli chodil kolem něj a nakonec se začal smát. Nevěřil jsem moc tomu, že ho v pět uvidím a už vůbec jsem nevěřil tomu, že má výhružka, kterou pochopitelně nemám šanci právně, či jakkoli jinak naplnit, ho k čemukoli donutí, ale před jeho dům jsem se přesto vydal.

Bruce byl malý čtyřicátník, který pobíhal kolem vyluxovaného Clia, ze kterého koukaly startovací kabely, a mával štosem papírů. Byl jsem poměrně protivný, ale nemohl jsem si pomoct. Přece jen mě „komunikace“ s prodejcem stála příliš mnoho času, nervů a benzínu. Clio mělo zdravý zvuk do doby, než se zahřálo. Na pravé části volantu chybělo kus plastu, nicméně jinak se zdálo být v pořádku. Přeházel jsem v rychlosti věci z MG do Clia, Bruceovi strčil do dlaně domluvenou částku a sdělil mu, že vyzvednu zbytek posádky a do hodiny budu zpět.

S klukama jsme se našli vcelku bez problémů. Seděli na kraji kruháku 200 metrů od letiště. Na cestě zpátky byl čas se soustředit na auto. Pocitově má Clio lepší průběh výkonu než PUG, nicméně to, co jsem z motorového prostoru slyšel, se mi ani trochu nelíbilo. Ve volnoběžných otáčkách motor vydával kovový zvuk, jak diesel z osmdesátých let. Po zvýšení otáček kovové klepání zmizelo a jeho projev byl veskrze příjemný a kultivovaný. Jako diagnózu jsem stanovil napínací kladku rozvodů. Riziko, že se to během 1.200 km do ČR vysype je značné, tzn. tohle auto nechci.

Bruce se mezitím převlékl do cyklistického a vypadal jako elastický skřet na péru, který vylétne z krabičky, když jí otevřete. Chvíli mě přesvědčoval, že zvuk, který auto vydává je naprosto normální a vydává ho od doby, co jej koupil. Na mé konstatování, že i když je na to zvyklý, tak se nejedná o zvuk normální a pokud se mu vysypou rozvody, tak že motor přestane dělat jakýkoli zvuk, jen nechápavě koukal a pak poznamenal, „ No, já sem učitel, já autům nerozumím, ale ten zvuk je normální.“ Celý taneček kolem Clia skončil ve chvíli, kdy jsem mu zdůraznil, že na mou emailovou otázku, zda jsou na autě dělané rozvody, odpověděl, že jsou, ale že to nejspíš nebude pravda. Beze slova se začal hrabat v papírech a pak z něj vypadlo: “Dělaly, před pěti lety, než jsem ho kupoval, když to mělo najeto …, počkej, … 31 tisíc mil,” nadechl se, strčil přede mě fakturu a dodal, “ tady, vidíš?!”. Přemýšlel jsem, jestli budu argumentovat tím, že to je podobně hodnotná informace, jako kdyby mi prodával auto na ráfcích bez pneumatik a ukazoval mi fotku, že před jedenácti lety na autě byly nové gumy, ale nakonec jsem mu bezeslova podal klíčky a dokument V5 a požádal ho o peníze.

Nastal problém, jak se ve třech lidech se třema batohama nasoukat do dvoumístného roadsteru s plátěnou střechou a urazit vzdálenost přibližně 150km. Vše vyřešila má univerzální cestovní deka. Nejdřív jsme se pokoušeli nacpat Davida do kufru, ale když jsem navrhl, že bychom mu zlomily nohy, abychom mohli kufr zavřít, tak z něj vylezl a už jsme ho nepřiměli k dalšímu pokusu. Finálním řešením bylo umístění Davida na konzoli mezi sedadly, což nebylo tak jednoduché, jak to vypadá napsané. Jednu nohu měl u spolujezdce, tedy u Luďka a druhou zkroucenou před palubní deskou. Stehnem pravé nohy mi blokoval řazení sudých rychlostí, ruční brzdu měl zastrčenou v zadku a nemluvil. Přehodili jsme přes něj mojí cestovní deku a donutili ho předstírat, že je součást interiéru auta. Drtivá část cesty vedla po dálnici, takže k interakci mezi mou levou rukou a Davidovým stehnem docházelo jen na začátku a na konci cesty. MG ztrátu dvojky a čtyřky nepociťovalo a já rozvinul plodnou diskuzi na téma, že vlastně tolik rychlostí ani není potřeba. David stále mlčel, jen sem-tam vydával těžko identifikovatelné zvuky.

K Mattovi do High Wycombe, jsme dorazili v půl deváté. Matt byl poněkud zaražený, když z auta pro dva nejdříve vypadaly odpadky, pak tašky a nakonec vystoupili tři lidé. Hned co jsme se představili mi bylo jasné, že je něco v nepořádku. Jeho výraz ho prozradil dřív, než cokoli řekl. „ Hele, já mám takovej problém, …,“ začala věta. „… nějak nemůžu najít klíč od auta. Ale můžeš si ho prohlídnout zvenku,“ pokračoval. Nadechl jsem se: „Matte, podívej se, my to máme ještě 600mil domu a ten člověk co nic neřiká, bude muset sedět na ruční brzdě, pokud nenajdeš klíčky a nebude tě mít rád,“ sice jsem se usmíval, ale už jsem byl ze sledu událostí lehce zoufalý. Představa, že nakonec ve třech pojedeme z Británie až do ČR dvoumístným kabriem, které jsem původně kupoval do počtu, mi připadala skutečně absurdní. Matt chvíli vysvětloval, jak se stalo, že klíč nemůžou najít, pak odjel do nějakého jiného bytu jej hledat, aby se vrátil s tím, že klíč prostě není. Měli jsme hlad a potřebovali jsme pauzu. Řekl jsem Mattovi, ať ještě dál hledá, že se jdeme najíst a že klíč určitě najde, než se vrátíme. Pokýval zkroušeně hlavou a vběhl do baráku.

High Wycombe, nebo alespoň ta část kde jsme byli, byla obsazena černochy a Portorikánci. Ulice byla posetá podivnými fastfoody, minimarkety a holičstvími. Před jedním z nich stál zaparkovaný LandCruiser s otevřenými dveřmi na chodník, který sloužil jako zdroj hudby pro holiče a jejich zákazníky. Opodál se do rytmu pohupovala skupinka puberťáků, opřených o ospojlerovanou Celicu. Bylo to celé tak nějak těžko uvěřitelné a vlastně příjemně úsměvné. David si dal zbaběle cosi pálivého, aby přebil chuť případně zkaženého masa a začal mluvit. Nelíbila se mu představa dalšího tisíce kilometrů s ruční brzdou mezi půlky, Luděk vymýšlel alternativu s vlakem, či autobusem a já nebyl ochoten připustit, že jsem zorganizoval výlet pro tři, zaplatil tři letenky, tři trajekty a nakonec pojedeme jedním dvoumístným kabriem zpět, jeden druhému na klíně.

Zaklepal jsem na dveře Mattova domu přesně v okamžik, kdy mi začal zvonit mobil. Co mi chce Matt sdělit bylo zřejmé ještě než jsem zaklepal, neboť PUG stál v jiné poloze, než když jsme odcházeli na jídlo. David i Luděk se začali usmívat, Matt vyprávěl, jak našel klíč zapadlý mezi gaučem a sedačkou, PUGovi svítilo po nastartování ABS a ESP, prostě, každý měl co sdělit a vše bylo v nejlepším pořádku. Díra v předním skle, ani brutální vůle v trakčním traktu auta nemohla zlomit skutečnost, že  máme dvě auta.

No a tím příběh v podstatě končí. Když jsem usnul, což jsem potřeboval jako sůl, tak se začali kluci honit po dálnici a já, i přesto, že mě to probudilo a přesto, že jsem před předáním klíčků zdůrazňoval, že pojedeme v klidu, protože ani o jednom z aut nic nevíme, jsem neměl to srdce kazit jejich nadšený výraz v obličeji. Tedy, neměl jsem srdce to udělat okamžitě. Davidovi v autě a do vysílačky, jsem uklidňující věty nudného starce začal hlásit až po deseti minutách. Aspoň jsme zjistili, že obě auta zvládnou 200km/h v krátkém čase a bez problémů.

Bohužel, či bohudík, si budu muset výlet zopakovat ještě jednou, protože Clio prostě chci. Nedá se nic dělat.

 


Mohlo by Vás také zajímat

Nový komentář

Protispamová ochrana

Komentáře

Buďte první, napište komentář!


Vítejte na Kerford.cz,

kam budu průběžně doplňovat příběhy z cest a s nimi související fotky a videa. Stránku jsem vytvořil v první řadě kvůli sobě, resp. kvůli schopnosti mé paměti zapomínat, takže to co zde najdete, je a bude zapisováno autenticky. Z tohoto důvodu je pravděpodobné, že narazíte na sprostá, či hrubá slova, nespisovné výrazy a fotky, které zobrazují realitu tohoto světa, jako je například nahota. Pokud s tím máte problém, raději tuto stránku opusťte. Ostatní z vás:

Pokračujte kliknutím na název článku

Kategorie

Život z perspektivy pitomce | All rights reserved | © 2024 | design & code by expectum.cz